Jeffrey Eric Jenkins, prezident Mezinárodní asociace divadelních kritiků IATC-AICT, se ve svém zamyšlení věnuje roli divadla v současném světě, kde se potýkáme s rostoucím autoritářstvím a krizemi. Reflektuje význam divadla jako nástroje pro vyjádření pravdy a odporu vůči potlačování lidských práv a svobod.
Jeffrey Eric Jenkins: Od prvních oslav Světového dne divadla v roce 1962 Mezinárodní divadelní ústav každoročně vyzývá významnou osobnost, aby přednesla poselství na téma „Divadlo jako cesta k míru“. Když se ohlédneme za uplynulými šesti desetiletími, nalézáme mnohá krásná poselství, která však bohužel kulturní společnosti po celém světě nedokázaly naplnit.
V poselství pro rok 2025 si klade řecký režisér Theodoros Terzopoulos řadu otázek týkajících se krizí, kterým čelíme, jeho frustrace je zřejmá, protože divadlo na celém světě bojuje s hledáním odpovědí. Jako strážci lidského příběhu si divadelní umělci musí uvědomit, že umělecká praxe není pouze aktem tvorby – může být i aktem vzdoru.
Vezměme si Ukrajinu, kde agrese neohrožuje pouze národní suverenitu, ale aktivně míří na kulturní identitu. Odolnost ukrajinské umělecké komunity je silnou připomínkou, že divadlo vzkvétá v odporu. Skupiny jako Dakh Daughters, se svou silnou kombinací hudební virtuozity a ostré politické kritiky, proměnily svá vystoupení v protest. Tito umělci riskují svou existenci, aby připomněli světu, že kulturní projev nelze vymazat násilím ani manipulací. Ukrajinští dramatici vytvářejí příběhy, které zpochybňují imperiální mýty a hájí důstojnost svého národa.
Demagogové se vyznačují překrucováním jazyka a vytvářením mytologií, které zjednodušují realitu na černobílý příběh o nepřátelích a spasitelích. Proto se divadelní umělec stává cílem – dramatik analyzuje moc, herec vyjadřuje nesouhlas, výtvarník zobrazuje alternativní vizi budoucnosti. Každý tvůrčí akt vyjadřuje složitost jako protiklad prázdné uniformity propagandy.
Ve Spojených státech má toto omezování často nenápadnější podobu. Umělci sice jen zřídka čelí přímým hrozbám, ale postupné oslabování umělecké svobody skrze škrty ve financování, společenský tlak a ideologickou cenzuru vytváří prostředí autocenzury. Když umění slábne, slábne i schopnost společnosti klást otázky, přemýšlet a představovat si jiné možnosti. Musíme si uvědomit, že autoritářské režimy nepotřebují k úspěchu nutně násilí – stejně dobře prospívají v kultuře, která dává přednost pohodlí před konfrontací a efektu před hlubším zamyšlením.
Divadlo se s těmito výzvami musí vypořádat skrze odvážné a autentické zobrazování skutečnosti. To vyžaduje odvahu – odvahu vytvářet příběhy, které odhalují slabiny a rozpory mocenských struktur. Abychom však dokázali účinně vzdorovat, musíme se vyvarovat i senzacechtivosti. Síla divadla nespočívá v tom, že by překřičelo demagogy, ale v tom, že dokáže vtáhnout publikum do prostoru zamyšlení, kde se rozvíjí empatie a porozumění složitosti světa.
Ve světě přesyceném dezinformacemi je jeviště místem, které diváky vybízí k hledání odpovědí na obtížné otázky místo úniku do pohodlí ideologických jistot. To vyžaduje překročení hranic tradičních divadelních prostor a aktivní zapojení v rámci komunit – ve školách, na veřejných místech i v digitálním světě kde se střetávají protichůdné narativy. Nestačí jen z jeviště kázat – musíme se setkat s diváky tam, kde jsou, a přinášet jim příběhy, které zpochybňují jejich přesvědčení a podněcují k dialogu.
Při oslavách Světového dne divadla 27. března si připomínáme sílu, která spojuje divadelní umělce bez ohledu na světové hranice. Tato oslava nás vybízí k tomu, abychom znovu potvrdili svůj závazek k jevišti jako místu pravdy. Divadlo není pouze kulturním vyjádřením – je to akt odolnosti ve světě, který je příliš často umlčován strachem.
Historie ukázala, že autoritářské režimy nemohou potlačit sílu divadla. Václav Havel používal satiru k podkopání sovětské represe; Athol Fugard dramatizoval krutost apartheidu; ukrajinští umělci dnes vystupují mezi troskami, aby vyjádřili právo svého národa na existenci. Tyto příklady ukazují, že skutečná síla divadla spočívá v jeho schopnosti vyjádřit a posílit pravdu.
Jednat v tomto duchu vyžaduje odvahu, která byla vždy znakem divadla. Od Learova hněvu rozbouřeného bouří až po Hamletovo odvážné odhalení korupce, jeviště nám nabízí hlubokou připomínku, že čelit moci není ani nové, ani volitelné. Je to naopak trvající povinnost.
Ukrajinský příklad zdůrazňuje univerzální pravdu: divadlo není omezeno pouze na okázalá jeviště nebo luxusní místa. Vzkvétá v krytech, na nádvořích a v myslích těch, kteří se odváží snít o svobodnějším světě. Každé představení, které prosazuje tuto svobodu, vzdoruje silám, které se snaží zničit individualitu a nahradit ji dogmatem.
Dokud budou existovat příběhy, které je třeba vyprávět, musíme vytrvat. Každý tvůrčí akt je projevem dosažené svobody a každý takový akt je prohlášením naděje.
Jeffrey Eric Jenkins je 14. prezident Mezinárodní asociace divadelních kritiků (AICT-IATC), profesor a vedoucí Katedry divadelních studií na Univerzitě Illinois v Urbana-Champaign a fakultní člen Discovery Partners Institute v Chicagu.
V solidaritě s íránským lidem pořádá Illionis Theatre autorské čtení hry SAND divadelní kritičky a dramatičky íránského původu žijící v USA Katayoun Salmasi. Po čtení následuje panelová diskuse na téma „Ženy, svoboda a naděje“. Připojte se k nám 8. prosince od 19 do 21 hodin CST přes zoom, protože podporujeme ty, kteří bojují (a umírají) za svobodu v Íránu a na celém světě.
Tadashi Suzuki, Cena Thalia a Konference IATC/AICT
16. dubna ve 14,00 středoevropského času, /21,00 Japonsko/
Jak již bylo oznámeno loňský rok, Mezinárodní asociace divadelních kritiků (IATC/AICT) udělí svou cenu THALIA renomovanému japonskému režisérovi a autorovi TADASHI SUZUKImu.
Původně mu měla být Cena předána již loni na Kongresu a Konferenci IATC/AICT v Bratislavě, jako vždy spojena s laudatiem, prezentací nositele, jeho interview s představiteli mezinárodní Asociace a rovněž vystoupením jeho souboru či alespoň ukázek práce.
Kvůli pandemii bude slavnostní předání Ceny online dne 16. dubna 2021. Součástí ceremonie bude mezinárodní konference o práci a dílech pana Suzukiho, jehož teorie a praxe měly hluboký dopad na kritiky po celém světě, rovněž jako jeho metody hercova výcviku, které se zaměřují na řeč těla na jevišti, a jsou široce vyučovány a stále roste jejich vliv.
Pan Tadashi Suzuki se stane již osmým nositelem Ceny THALIA IATC/AICT. Předcházející ocenění převzali:
Eric Bentley (2006), Jean-Pierre Sarrazac (2008), Richard Schechner (2010), Kapila Vatsyayan (2012), Eugenio Barba (2014), Femi Osofisan (2016) a Hans-Thies Lehmann (2018) .
Cenu, věnovanou rumunskými kritiky, tvoří trofejová hůl,stříbrnou hlavicí ve tvaru hlavy Thálie, vyřezávaná rumunským umělcem DRagos Buhagiar.
Konference za účasti mnoha vědců a kritiků z celého světa, – Evropy, Spojených států, Indie, Číny, Argentiny ad., bude v anglickém jazyce a doprovodí ji velkoryse ukázkami Suzuki Company of Toga (SCOT), divadelní společnost Tadeshi Suzukiho.
Platformou pro tuto online konferenci je časopis CRITICAL STAGES/SCENES CRITIQUES, časopis Mezinárodní asociace divadelních kritiků (IATC/AICT).
Link na Facebook stránkuhttps://www.facebook.com/Critical-StagesSc%C3%A8nes-Critiques-The-IATC-journalRevue-de-iAICT-810215429163573
Program udílení Ceny THALIA a IATC/AICT KOnference o Tadeshi Suzuki – anglicky
slavnostní předání Ceny THALIA (30 min)
First Panel (60 min): Theory and Intercultural Dialogue
Moderator: Mr. Savas Patsalidis (Greece)
Intermission (15 min) – Video material about the work of Mr. Suzuki
Second Panel (60 min): Practice and Intercultural Dialogue
Moderator: Mrs. Deepa Punjani (India)
Discussion and Closing remarks (15 min): Mr. Ivan Medenica (Serbia), IATC Director of Conferences
April 16, 14h CET, 21h Japan
‘This and that and that’
The multiple roles of the theatre artist – the double meaning of performative criticism
These days, theatre is constantly changing. Between the online and the offline, yet more significantly between different cultural, social, and anthropological realities, which it is bound to reflect and integrate. Such constant dynamics have generated not only a series of variations in terms of form and content, but a new profile of the theatre artist. There are still actors, directors, scenographers, but more and more there are actors who are also directors, performance artists who introduce themselves as activists, director-playwrights who are their own producers, etc. A new way of understanding theatre has enabled them to find novel creative strategies to express themselves on stage and in the world, to turn the world into their stage. These trends challenge all the prerequisites of the theatrical profession, once defined and taught through rather separate skills, crafts and knowledge.
This ongoing process reconnects the art of representation with its own past, as Shakespeare, Moliere and many others were never exclusively playwrights. It also connects it with other creative fields, such as performance art, through a sense of first-person theatricality. It brings it closer to the energies of the street, to all the transformations in a society of protest. The artist seems to no longer be ‘this’ or ‘that’, but ‘this and that’ or perhaps “this and that and that” at the same time and with the same effectiveness.
So, what about theatre critics? Do they merely recompose their patterns of viewing and reviewing, or do they also seek to reinvent themselves and their profession? A new generation of spectators have taken to discussing the universe of performance, which they don’t necessarily see as the prerogative of a creative establishment. They find – and talk about – theatricality online, in their daily lives, everywhere. Thus, a completely new mode of criticism has emerged, far from the constraints of newspaper articles or academic publications. It means taking part, being involved in cultural events, hosting dialogues and panel sessions with artists, asking questions. This double meaning of criticism is emblematic for a new era in theatre and culture.
You are invited to an open online international conference about all these different dimensions of performing arts and performative criticism. Together, artists and critics, we will try to understand the role and the roles we play in the continuously changing, global public sphere of our world. Now more than ever we need this dialogue.
Octavian Organisers: Sibiu International Theatre Festival, Sibiu University, IATC Hong Kong, and Critical Stages / Scènes Critiques, in partnership with ITI – UNESCO, The Grotowski Institute, IATC Romania (Theatre Studies), ‘New Drama’ Festival, The Theatre Institute Bratislava, The Centre for Theatre Studies – University of Lisbon, ‘Between.Pomiedzy’ Festival
Conference Committee: Constantin Chiriac (Sibiu International Theatre Festival) – Committee President, Savas Patsalidis (Aristotle University, Thessaloniki), Mariko Anazawa (Meiji Gakuin University), Bernice Chan (IATC Hong Kong), Rui Pina Coelho (University of Lisbon), Tomasz Wiśniewski (University of Gdansk), Jason Hale (Bilkent University)
Keynote Speakers: Alexandra Badea, Nassim Soleimanpour, and Jaroslaw Fret
Conference Chair: Octavian Saiu
Session Chairs: Kalina Stefanova (National Academy for Theatre and Film Arts, Bulgaria), Savas Patsalidis, Bernice Chan
Dates: 27 – 28 January
Online platforms: IATC HK [Digital Host], FITS, ULSB, CS/SC, ITI
In order to present a paper and/or participate in one of the open discussions (in English), please send your proposal to all of the following addresses before January 20: spats@enl.auth.g, bernicechan@iatc.com.hk, marikoanazawa@gmail.com, ruipinacoelho@gmail.com, octavian_saiu@yahoo.com
