Světový den divadla 2025: Ve stínu autoritářství
Jeffrey Eric Jenkins, prezident Mezinárodní asociace divadelních kritiků IATC-AICT, se ve svém zamyšlení věnuje roli divadla v současném světě, kde se potýkáme s rostoucím autoritářstvím a krizemi. Reflektuje význam divadla jako nástroje pro vyjádření pravdy a odporu vůči potlačování lidských práv a svobod.
Jeffrey Eric Jenkins: Od prvních oslav Světového dne divadla v roce 1962 Mezinárodní divadelní ústav každoročně vyzývá významnou osobnost, aby přednesla poselství na téma „Divadlo jako cesta k míru“. Když se ohlédneme za uplynulými šesti desetiletími, nalézáme mnohá krásná poselství, která však bohužel kulturní společnosti po celém světě nedokázaly naplnit.
V poselství pro rok 2025 si klade řecký režisér Theodoros Terzopoulos řadu otázek týkajících se krizí, kterým čelíme, jeho frustrace je zřejmá, protože divadlo na celém světě bojuje s hledáním odpovědí. Jako strážci lidského příběhu si divadelní umělci musí uvědomit, že umělecká praxe není pouze aktem tvorby – může být i aktem vzdoru.
Vezměme si Ukrajinu, kde agrese neohrožuje pouze národní suverenitu, ale aktivně míří na kulturní identitu. Odolnost ukrajinské umělecké komunity je silnou připomínkou, že divadlo vzkvétá v odporu. Skupiny jako Dakh Daughters, se svou silnou kombinací hudební virtuozity a ostré politické kritiky, proměnily svá vystoupení v protest. Tito umělci riskují svou existenci, aby připomněli světu, že kulturní projev nelze vymazat násilím ani manipulací. Ukrajinští dramatici vytvářejí příběhy, které zpochybňují imperiální mýty a hájí důstojnost svého národa.
Demagogové se vyznačují překrucováním jazyka a vytvářením mytologií, které zjednodušují realitu na černobílý příběh o nepřátelích a spasitelích. Proto se divadelní umělec stává cílem – dramatik analyzuje moc, herec vyjadřuje nesouhlas, výtvarník zobrazuje alternativní vizi budoucnosti. Každý tvůrčí akt vyjadřuje složitost jako protiklad prázdné uniformity propagandy.
Ve Spojených státech má toto omezování často nenápadnější podobu. Umělci sice jen zřídka čelí přímým hrozbám, ale postupné oslabování umělecké svobody skrze škrty ve financování, společenský tlak a ideologickou cenzuru vytváří prostředí autocenzury. Když umění slábne, slábne i schopnost společnosti klást otázky, přemýšlet a představovat si jiné možnosti. Musíme si uvědomit, že autoritářské režimy nepotřebují k úspěchu nutně násilí – stejně dobře prospívají v kultuře, která dává přednost pohodlí před konfrontací a efektu před hlubším zamyšlením.
Divadlo se s těmito výzvami musí vypořádat skrze odvážné a autentické zobrazování skutečnosti. To vyžaduje odvahu – odvahu vytvářet příběhy, které odhalují slabiny a rozpory mocenských struktur. Abychom však dokázali účinně vzdorovat, musíme se vyvarovat i senzacechtivosti. Síla divadla nespočívá v tom, že by překřičelo demagogy, ale v tom, že dokáže vtáhnout publikum do prostoru zamyšlení, kde se rozvíjí empatie a porozumění složitosti světa.
Ve světě přesyceném dezinformacemi je jeviště místem, které diváky vybízí k hledání odpovědí na obtížné otázky místo úniku do pohodlí ideologických jistot. To vyžaduje překročení hranic tradičních divadelních prostor a aktivní zapojení v rámci komunit – ve školách, na veřejných místech i v digitálním světě kde se střetávají protichůdné narativy. Nestačí jen z jeviště kázat – musíme se setkat s diváky tam, kde jsou, a přinášet jim příběhy, které zpochybňují jejich přesvědčení a podněcují k dialogu.
Při oslavách Světového dne divadla 27. března si připomínáme sílu, která spojuje divadelní umělce bez ohledu na světové hranice. Tato oslava nás vybízí k tomu, abychom znovu potvrdili svůj závazek k jevišti jako místu pravdy. Divadlo není pouze kulturním vyjádřením – je to akt odolnosti ve světě, který je příliš často umlčován strachem.
Historie ukázala, že autoritářské režimy nemohou potlačit sílu divadla. Václav Havel používal satiru k podkopání sovětské represe; Athol Fugard dramatizoval krutost apartheidu; ukrajinští umělci dnes vystupují mezi troskami, aby vyjádřili právo svého národa na existenci. Tyto příklady ukazují, že skutečná síla divadla spočívá v jeho schopnosti vyjádřit a posílit pravdu.
Jednat v tomto duchu vyžaduje odvahu, která byla vždy znakem divadla. Od Learova hněvu rozbouřeného bouří až po Hamletovo odvážné odhalení korupce, jeviště nám nabízí hlubokou připomínku, že čelit moci není ani nové, ani volitelné. Je to naopak trvající povinnost.
Ukrajinský příklad zdůrazňuje univerzální pravdu: divadlo není omezeno pouze na okázalá jeviště nebo luxusní místa. Vzkvétá v krytech, na nádvořích a v myslích těch, kteří se odváží snít o svobodnějším světě. Každé představení, které prosazuje tuto svobodu, vzdoruje silám, které se snaží zničit individualitu a nahradit ji dogmatem.
Dokud budou existovat příběhy, které je třeba vyprávět, musíme vytrvat. Každý tvůrčí akt je projevem dosažené svobody a každý takový akt je prohlášením naděje.
Jeffrey Eric Jenkins je 14. prezident Mezinárodní asociace divadelních kritiků (AICT-IATC), profesor a vedoucí Katedry divadelních studií na Univerzitě Illinois v Urbana-Champaign a fakultní člen Discovery Partners Institute v Chicagu.