„Den divadla 2026: Mezi stíny útlaku a světlem občanské odvahy“
autor: Jeffrey Eric Jenkins, Prezident AICT-IATC
překlad: Eva Vlach Ullrichová
Světový den divadla, který se každoročně slaví 27. března, dlouhodobě připomíná široký dosah divadla – jeho schopnost překračovat hranice, jazyky a ideologie ve snaze o společné lidské poznání. Letos se však nad těmito oslavami vznáší čím dál temnější stín.
Divadlo, žurnalistika a akademické sféra v poslední době celosvětově nezažívají expanzi, ale spíše smršťování – zužování pole působnosti kvůli rostoucímu politickému a ekonomickému tlaku. Má-li divadlo sloužit jako indikátor svobody, pak výhled do roku 2026 naznačuje rostoucí nebezpečí.
Mezinárodní asociace divadelních kritiků (IATC) letos v květnu v rumunské Craiově oslaví 70. výročí, což je pro nás příležitost k bilancování. Craiova se svou dlouhou divadelní tradicí a postavením evropské kulturní křižovatky se stává více než jen dějištěm oslav. Stává se symbolickým místem setkání, kde se zamýšlíme nad tím, co dnes, v období institucionálního napětí a kulturní nejistoty, znamená kritika.
Kritikům je sice často přisuzována role okrajových či nepřátelských postav, ve skutečnosti však jsou ústřední součástí ekosystému divadelního života. Dokumentujeme, interpretujeme, historizujeme a zpochybňujeme. Uchováváme záznam umělecké tvorby, který nepodléhá vymazání, zjednodušení a úpadku institucionální paměti. V době, kdy je samotná žurnalistika pod tlakem – finančním, politickým i ideologickým –, má kritika ještě důležitější úlohu než dřív. Bez ní hrozí, že se divadlo stane pomíjivým v tom nejchudším smyslu: nebude to živé umění udržované diskurzem a debatou, ale umění mizející, zbavené paměti, kontextu a veřejné odpovědnosti.
Současné tlaky přicházejí jak z venku, tak i z našich vlastních řad. Ve Spojených státech, stejně jako v některých částech Evropy, se umělecké organizace a akademické instituce stále více preventivně přizpůsobují a omezují své ambice, aby nepřitahovaly pozornost těch, kdo mají kontrolu nad zdroji financování či regulačními rámci. To je zvláště patrné v neziskovém sektoru, v němž přežití často závisí na zachování zdánlivé „neutrality“ v prostředí, kde sama neutralita je nesmírně proměnlivá.
Ve městech, jako je Chicago, začaly správní rady – často složené z aktérů, kteří to myslí dobře, ale chtějí se vyhnout riziku – více zasahovat do umělecké dramaturgie. Výsledkem je nenápadný, ale významný posun: estetika se podřizuje institucionální nekonfliktnosti a obtížné rozhovory o rase, třídě, pohlaví a sexualitě jsou vytlačovány nebo umlčovány. Ztrácí se tak nejen estetická razance, ale také důvěra ve schopnost umění otevírat se riziku, neshodám a skutečným setkáním.
Tato dynamika přesahuje rámec místní správy. Ve Spojených státech se celonárodně situace jeví ještě dramatičtěji. Rozhodnutí správní rady Kennedyho centra o tom, že má být tato instituce uzavřena a „zcela přebudována“, představuje zlomový bod, jehož důsledky teprve ukáže čas. Centrum po desetiletí fungovalo jako symbolická i praktická styčná plocha amerického divadelního umění – místo, kde se měla, byť nedokonale, setkávat a utkávat národní identita a umělecká tvorba.
Jeho rozpad a reorganizace naznačují zlom ve vztahu mezi kulturou a státem, který přesahuje administrativní restrukturalizaci. To, co vznikne na jeho místě, může nést podobný název, ale pravděpodobně bude ztělesňovat odlišný soubor hodnot, priorit a omezení, zejména v tom, jak si představuje „veřejnost“ a formy kulturního občanství, které je ochotno podporovat.
Jinde je v sázce ještě více. V Gruzii divadelníci a divadelnice nejen reflektovali politické napětí, ale aktivně se na něm podíleli. Vyšli do ulic a připojili se k protestům proti vládě, která je mnohými vnímána jako nelegitimní a spojená s autoritářskými vlivy. Někteří z nich to odnesli násilím, sledováním a uvězněním. V Gruzii se tak bortí hranice mezi reprezentací a akcí. Jeviště se rozšiřuje na veřejné prostranství a představení se stává formou občanského odporu spíše než komentářem z bezpečné vzdálenosti.
V celé Evropě tento tlak ještě sílí vlivem úsporných opatření. Klesající veřejné investice do umění nutí instituce ke stále drsnějším rozhodnutím, jež někdy končí zrušením celých programů, které kdysi podporovaly experimentální a komunitní práci. Když je velké berlínské divadlo nuceno program zcela „anulovat“, nejde jen o ztrátu rozpočtovou, ale také intelektuální, kulturní a generační. Každé takové rozhodnutí zužuje pole možností a limituje nejen příběhy, které lze vyprávět, ale také komunity, které se mohou v představení setkat samy se sebou.
V tomto kontextu nabírá vznik hnutí typu „No Kings Day“, které ve Spojených státech připravuje akce právě na 28. března, nezaměnitelný divadelní rozměr. Tato shromáždění, charakteristická svým rozsahem a performativní povahou, lze chápat jako divadelní představení v širším občanském smyslu. Skrze kostýmy, vizuální prvky, choreografii a kolektivní přítomnost ztělesňují vize politického života zakotvené v ústavních principech, nikoli v autokratických impulsech. Účastnictvo zde kombinuje hereckou i diváckou roli a v reálném čase ztvárňuje společný závazek k udržování právního státu.
Pokud je divadlo ve své podstatě generálkou pro občanský život, pak takové události dokazují jeho přetrvávání i za hranicemi institucionálních zdí. Představení se neomezuje pouze na jeviště; pokračuje v podobně veřejného organizování v okamžicích, kdy naléhavě potřebujeme solidaritu.
Co tedy máme dělat? Vyznačuje-li se současná doba smršťováním, divadlo musí reagovat expanzí – ne nutně co do rozsahu, ale co do dosahu, představivosti a odvahy. Musí pokračovat v budování mostů mezi komunitami a odolávat pokušení ustoupit do izolace nebo institucionální sebeochrany.
Znamená to přijmout rozmanitost nikoli jako povinnost, ale jako podmínku. Znamená to podporovat dialog, který je skutečně sdílený, nikoli opatrný a regulovaný. Znamená to také znovu potvrdit propojení divadla, žurnalistiky a akademické sféry jako vzájemně se podporujících praktik v době, kdy izolace každou z nich oslabuje.
Světový den divadla v roce 2026 není ani tolik oslavou jako spíše výzvou k pozornosti. Připomíná nám, že svobody, na nichž divadlo závisí – svoboda projevu, svoboda bádání, svoboda shromažďování – nejsou ani zaručeny, ani rovnoměrně distribuovány. Je potřeba je neustále prosazovat a bránit v praxi.
Oslavovat divadlo dnes znamená trvat na jeho nezbytnosti. Znamená to potvrdit, že ani v dobách omezení nelze potlačit lidskou tendenci se scházet, být svědky a vyprávět příběhy.
V tom spočívá nejen přežití této umělecké formy, ale i možnost otevřenějšího a propojenějšího světa – světa, kde performativní tvorba zůstává životně důležitým prostorem sdíleného významu.